Moje dětství bylo po mnoha stránkách krásné 😊 to řeknu každému, kdo se zeptá. Ale pamatujeme si jen to hezké a strašáci zalezlí pod postelí se v dospívání přesunuli do mého podvědomí.
A tak jsem si s sebou v roce 2002 přinesla do Prahy hezkou sbírku strašáčků. Budu jim říkat strašáčci, protože to nezní děsivě a odhalí to jejich pravou podstatu - dokážeme je zahnat, jsou silní jen tak, jak jim dovolíme 👍🏻
Asi nejsilnější strašáček byl ten, co mi pořád našeptával: “Nejsi dost dobrá. Oni si myslí, že jsi hloupá. Musíš se víc snažit. Nesmíš je zklamat!!!” Dokážete si představit, jak mi bylo, když jsem podle sebe nebo okolí “nebyla stoprocentní”? Tak jsem si to pojmenovala až po letech, kdy jsem pochopila, že v mé hlavě nejsem sama.
Můj strašáček způsobil, že jsem toužila po dokonalosti. A při každém “selhání” jsem fyzicky trpěla. Ta bolest a svírání na hrudníku byly někdy nesnesitelné 🥺
Samozřejmě největší trýznění nastávalo při návštěvě rodičů. Vždycky když jsem se dostala do situace, která by pro ně podle mě byla zklamáním, strach mě ovládl natolik, že jsem raději lhala nebo zamlčovala 🤷♀️ A tak to šlo dlouhé roky.
Jsem na cestě z víkendu u rodičů. Nemám žádné negativní pocity, snad jen ten, že mi budou chybět. Domov konečně zase chápu, jako bezpečné místo, kde mohu být tím, kdo opravdu jsem a nemusím si hrát na to, co nejsem a čím by mě snad oni chtěli mít. Cítím hlubokou lásku a vděčnost 🙏
Cesta byla dlouhá a bolelo to. Nestačilo ani to, že jsem vědomě pracovala na tom, že svoje rodiče respektuji takové, jací jsou. Všechno se otočilo, teprve když jsem plně přijala samu sebe takovou jaká jsem a přestala jsem se před okolním světem obhajovat. Přestala jsem skrývat svoji víru v život, svoje myšlenky a přijala jsem svůj život takový, jaký je. A ve chvíli, kdy jsem přestala bojovat s nimi, abych si obhájila svoje postoje a cíle, přestali oni bojovat se mnou ❤️
Comments