Pokud už máte za sebou nějakou "seberozvojovou" literaturu, určitě víte, že odpuštění je jeden ze základních kamenů, bez kterých svoji věž do nebes nepostavíte.
Odpustit bychom měli lidem, kteří nás "zranili". A teď tu mluvím o opravdovém odpuštění, kdy už ve vás nezůstane ani zrnko nenávisti nebo bolesti a požehnáte láskyplně druhému na jeho další cestě. Ale to je někdy fakt fuška a pro většinu z nás vyšší dívčí, tak co s tím? Jak zahojit zranění a staré křivdy?
Podle mě je hlavně důležité si uvědomit, proč se vlastně ve vztazích cítíme ublížení a zranění. Proč na nás zanechá takové následky, když někdo překročí naše hranice? A proč si často tyhle křivdy neseme životem i dlouhá léta, aniž bychom je dokázali "odpustit"?
Zranění většinou vznikají při střetu dvou světů, které si nedokážou porozumět. Rány uštědřujeme druhým tím, že prosazujeme svoji pravdu za každou cenu a stejně tak my dostáváme rány od těch, kteří nás neumějí přijmout takové, jací jsme.
Ale co když není co odpouštět? Co když honba za odpuštěním nás oddaluje od toho, co je ukryto za oponou? Když někomu odpouštím, neříkám tím zároveň, že udělal něco špatně? Že je, co odpouštět? Neříkám tím, že já jsem víc než on? Nepasuji se tím do pozice toho, kdo rozhoduje, kdo je dobrý a kdo špatný? Nejsem pak najednou arbitrem jediné a pravé pravdy? (k zamyšlení)
Dnes mi moje přítelkyně připomněla, že odpuštění je silný nástroj, ale odpustit bychom měli hlavně sobě. Měli bychom si odpustit, že jsme si nenastavili svoji ochranu tak důsledně, jak jsme měli a někdo se dostal za naše hranice. A já bych v tomhle kontextu slovo "odpuštění" vyměnila za "laskavost", protože mi prostě přijde víc. Dítěti taky neřekneme: "Odpouštím ti", když rozbilo hrnek, ale laskavě podotkneme: "To se někdy stane." A se stejnou laskavostí bychom se měli podívat na sebe a říct si: "To se stane, žádný učený z nebe nespadl a příště ty hranice postavíš lépe."
Hodně slýchávám větu: "Nedokážu mu to odpustit" a naprosto to chápu! Jak odpustit, když ani nevíme, co to znamená. Znamená to: "už na to nemyslím", "nemluvím o tom", nebo "dělám, že je to v pořádku"? Nebo je to nějaká super spirituální duchovní cesta do nitra duše, na jejímž konci pocítíme lásku ke všem lidem na světě? A co když mi to nejde? Je se mnou něco špatně?
Včera jsem došla k uvědomění, co mi přináší větší úlevu než "odpuštění" a možná pro někoho z vás bude tahle cesta schůdnější také.
Před rokem jsem z vlastního uvědomění ukončila vztah s blízkým člověkem, protože jsem už dál nechtěla být v blízkosti jeho energie. A i když je to už rok, tak mě velice bolestivě zasáhlo něco, co jsem se včera dozvěděla. Byla to slova, která o mě ten člověk řekl. Byla jsem pár hodin úplně paralyzovaná. Tupá bolest se mi usídlila na hrudi a já jsem si v hlavě stále dokola říkala, proč, proč, proč... Ve chvíli, kdy jsem ztratila chuť vstát z gauče, jsem pochopila, že musím i přes totální nechuť rozhýbat tělo a vyvezla jsem svoje emoce ven na projížďku na kole. Jela jsem bez navigace, kam mě to táhlo, ale ani po pár kilometrech nepřišlo žádné zlepšení, nic nepomohlo. Zastavila jsem, sedla jsem si na lavičku mezi dvě břízky a dívala jsem se, jak se na poli vlní pšenice. Snažila jsem se vymazat z hlavy ozvěnu těch slov a nacítit se jen na ševelení listí na stromech. To mi trochu pomohlo vyčistit si hlavu a tak jsem si řekla, že se můžu vydat na cestu domů, protože už jsem udělala maximum pro to, aby mi bylo lépe.
Ale bolest se vrátila a s ní i pocit beznaděje, pocit oběti, která nedokáže pochopit, proč se jí to děje. Věděla jsem, že teď trpí moje pošramocené ego a že se snaží najít nějakého viníka a na něj to všechno hodit. Bojovala jsem uvnitř s tím člověkem a křičela na něj: "Nemáš pravdu, nemáš! Proč se tak chováš!!??"
A uprostřed toho největšího vnitřního sváru, těsně před mým domovem, mi to došlo. Jako by mi někdo v hlavě rozsvítil obrovský reflektor a posvítil přímo do tmavého místa, které se tak dlouhou dobu ukrývalo před světlem. A řekla jsem si: "Dobře, člověče, tak si to mysli. Klidně to i říkej. To je tvoje pravda." A ucítila jsem okamžitě uvolnění toho masivního sevření na hrudi. To byl pro mě signál, že je to ono. A tak jsem opakovala pořád dál: "To je tvoje pravda, to je tvoje pravda, tohle je tvoje, ne moje, se mnou to nemá nic společného, já stojím ve své síle tak, jak nejlépe umím, tohle je tvoje pravda a já ti ji nechávám, nebojuji s ní, je to tvá pravda, nechávám tě jít s tvojí pravdou po tvé cestě ...."
Domů jsem dojela už klidná a bolest byla pryč.
Najednou nebylo co odpouštět.
To, že o mě někdo řekne něco zlého, to není moje a není to kámen na mojí cestě. Ten leží na cestě někoho jiného.
A je jen moje volba, jestli ten jeho kámen chci valit s ním.
...
Comments