• Marie Suková

"Je to všechno tvoje vina!"

Pokud nepřijmeme zodpovědnost za náš život a za naše vztahy, budeme se stále stavět do pozice: "Tohle je tvoje vina, já za to nemůžu" nebo "Tohle si nezasloužím, celý svět je proti mě."


Moje cesta k přijetí zodpovědnosti byla dlouhá 35 let, ale v konečném momentu se zdála velice jednoduchá. Dlouhá byla proto, že jsem nežila vědomý život a jednoduchá byla proto, že jsem dostala jednoho dne od života pořádnou facku a nikdo se se mnou moc nebavil o tom, jak to bude dál. Situace, do které jsem se před třemi lety dostala, mě k výsledku prostě přirozeně dovedla. Nebylo cesty zpět, věděla jsem, že se musím změnit. A i proto ji považuji za nejpřínosnější událost mého života.

Třikrát přes střechu, rozdrcené rameno a čtyři hodiny na sále. Takhle skončil slunečný víkend, který jsem místo v nemocnici plánovala strávit úplně jinak a nemocnici tenhle plán nezahrnoval ani v nejdivočejších snech. A vzpomínky jsou pořád stejně ostré.


Pamatuju si moment, kdy jsme vyletěli ze silnice.

Přesně si vzpomínám na panický pocit, že umírám a že nechci!

Nikdy z hlavy nevymažu okamžik po tom, co jsme se dotočili a zůstali stát na kolech, na to jak jsem se snažila dostat z auta, ale nemohla jsem se pohnout,

Na to jak se nade mě nahnul a kapala na mě jeho krev.

Slyším hlas pána, který u nás zastavil a pomohl nám překonat dlouhé minuty do příjezdu první pomoci.

Pamatuju si doktora ze záchranky, jak říká, že nad námi stáli snad všichni svatí, protože na tomhle místě jezdí jen ke smrťákům...


Stáli a možná za to i mohli, ale proč se na ně zlobit, když se mi díky tomu život změnil o 100 procent k lepšímu? Proč se zlobit na něco, co mi pomohlo strhnout staré a prohnilé zdi domu, ve kterém moje duše trpěla a pomohlo mi postavit nové základy a dům s krásnými okny a výhledem do zahrady?


 

V první fázi po nehodě jsem byla neskutečně vděčná, že jsme to oba s přítelem přežili. Bylo mi jedno, že budu mít doživotní následky, bolest jsem začala brát jako nedílnou součást procesu a každý den jsem děkovala svému tělu, že se uzdravuje a to naprosto zázračně.


V druhé fázi jsem upadla do opravdu šílené deprese a strachu ze smrti. Ke strachu a depresím mám díky svým energiím přirozené sklony a asi měsíc po nehodě jsem v tom byla až po uši. Věděla jsem, že potřebuji pomoc a určitě jsem nechtěla jít na klasickou psychiatrii jako doposud a řešit těžké stavy medikamenty. Hlavně mě ale trápilo to, že jsem absolutně nechápala, proč se mi to stalo. Od kamarádky jsem dostala mantru: "Měním svoje návyky, kterými jsem si toto způsobila. Jsem vyrovnaná a mám svoji hodnotu". Mantra mi pomáhala a cítila jsem se díky ní lépe, takže jsem tušila, že tam někde je zakopaný pes. Ale odpovědi mi jako zrnka písku protékaly mezi prsty a já jsem je nedokázala zachytit.


 

Když byla temnota největší, dostala jsem se úplně náhodou na doporučení mé kamarádky k terapeutovi čínské medicíny a ten mi převrátil život úplně naruby.


Asi po 10-ti minutách odhadnul, kde je problém: "Marie, vy jste jako taková dečka, co? Všechnu negativitu okolo si taháte do sebe a pak se tam v tom pod tou dečkou hezky nimráte, co?"


A víte co? Měl úplnou pravdu. A šílené bylo, že i když jsem taková byla, vůbec jsem to nevěděla! Žila jsem naprosto odtržená od toho, kdo doopravdy jsem a totálně ztracená ve svých šílených programech. Řešila jsem věci, které bylo zbytečné řešit a milovala jsem dramata. Drama Queen mohl být můj nickname.

Když jsem už asi půl hodiny brečela, nechal mě terapeut stoupnout si před veliké zrcadlo a měla jsem opakovat pořád dokola: "Jsem kráva, že jsem si nevážila sebe a svého těla a za všechno si můžu sama!'"


Teď si nemyslete o panu terapeutovi nic špatného. Já jsem fakt byla kráva. V tom jak jsem se k sobě chovala a jak jsem žila svůj život. Někdo to jen konečně pojmenoval a řekl nahlas.

Trvalo asi 15 minut, než jsem dokázala tu větu zopakovat bez usedavého pláče. Až potom jsem se na sebe doopravdy naštvala. Věděla jsem, že je to pravda, že jsem kráva a že už fakt nechci. Prostě jsem se v ten moment rozhodla nebýt kráva. Ten den jsem převzala plnou odpovědnost za svůj potrat, za nehodu, za deprese a smutek v mém životě. Stála jsem před zrcadlem a dívala jsem se na ztrhanou tvář, dívala jsem se do očí bez jiskry a tam někde uvnitř jsem věděla, že jsem si všechno způsobila sama a vinit můžu jen samu sebe.


A změnit to můžu taky jen já sama.


Tak jsem to udělala. A vyškrtla jsem ze slovníku větu: "Za to nemůžu, to si nezasloužím."


 

Rok poté jsem díky knize "Vztahy bez stížností" posunula svou odpovědnost i na mezilidské vztahy a uvědomila jsem si, že každý vztah můžu z 50-ti procent ovlivnit já a z 50-ti procent ten druhý. Převzala jsem odpovědnost za svých 50% a vyškrtla jsem ze slovníku další větu: "Je to tvoje vina, já za to nemůžu". A světe div se, musím to zaklepat, moje vztahy se obecně o 100 procent zlepšily!


Teď pracuji na tom, jak být zodpovědná za svých 50%, ale zároveň ostatním nastavovat pevné hranice, za které mají zakázáno vkročit. Zatím je to největší výzva mého života, překročit stín hodné holčičky a nastavit si to tak, jak já potřebuji a to stále s vědomím zodpovědnosti za svůj život.


Cesta nikdy nekončí.


Krásný den,

Marie.