Odpuštění je prý klíčem k osvobození. Pokud už jste si přečetli nějakou knihu, která se zabývá osobním nebo duchovním rozvojem, na 90 procent se v ní bude mluvit o důležitosti odpustit lidem, kteří nám v minulosti ublížili.
Je to logické. Odpuštění znamená, že pouštím to, co se stalo a zbavuji se tak okovů minulosti. Nevracím se k tomu, co se stalo, protože už mě to netíží a tím pádem jsem svobodná. Proto je odpuštění tak důležité.
Já vnímám odpuštění spíše jako přijetí určité situace tak jak je. Řekněme, že mi moje máma řekne něco ošklivého, něco, co se mě dotkne. Vyberme si nějaký těžký kalibr, třeba: "Nikdy jsem tě neměla mít, je s tebou jen samé trápení!" Když tohle řekne člověk, kterého bezpodmínečně milujeme, je to bolest, jako by nám někdo rval srdce z těla. Málokdo dokáže takovou situaci vědomě ustát a bolest a žal, které v sobě udusíme se postupem času změní v pocit křivdy.
"Jak jen mi to mohla říct, vždyť já se k ní vždycky chovám tak hezky, já ji tak miluji a ona se ke mě chová, jako by mě neměla ráda!" si pak říkáme a prohlubujeme svoje roztrpčení. Pochopila jsem, že jedním z cílů všech učení, které nabádají k vědomému životu, je odpouštět vůbec nemuset. Dokázat se v nepříjemné situaci vědomě postavit do své síly a pochopit, proč maminka tak zlá slova dokáže vůbec vypustit z úst. Pokud bychom to dokázali, možná bychom pochopili, že se zmítá v šílených pocitech strachu a její utrpení pak eskaluje ve výbuchu hněvu, který zraní všechny okolo. Pokud bychom maminku viděli jako nádhernou duši uvězněnou v hmotném těle, v těle, ve kterém se usadily všechny programy od jejích rodičů a která si s sebou nese všechny křivdy, které se jí v životě přihodily a pokud bychom my sami byli od těchto negativních usazenin očištěni, bylo by pro nás mnohem jednodušší s ní o tom, co právě řekla v klidu a otevřeně mluvit a žádný pocit křivdy by nemusel vzniknout.
Většinou si ale pocit křivdy vytvoříme a můžeme začít tuhle konkrétní situaci mamince ve vypjatějších situacích předhazovat. Protože neumíme odpustit = přijmout maminku i když je na nás zlá, bereme si svoji ztracenou sílu zpět tím, že v ní nevědomky vyvoláváme pocit viny. Když nás zase trochu zraní, sekneme po ní: "No jasně, vždyť já vím, že jsi mě vůbec nechtěla!" a začneme další kolo vzájemného ubližování. A takhle jedeme pořád dokola, dokud jedna z vás z toho bludného kruhu nevystoupí a neřekne dost.
Dokud na sobě nezačneme vědomě pracovat a čistit svoje tělo od usazených negativních emocí, budeme mít dál tendence vzbuzovat v ostatních pocity viny místo toho, abychom jim odpustili jejich přešlapy a prostě je přijali takové, jací jsou.
A tak situace, která v nás vyvolala křivdu bude rezonovat a vyvolávat negativní emoce, kdykoliv se uhodí na její strunu. Pořád dokola.
A jak se učím přijímat já, o tom zase příště :-)
Držte se,
vždycky s láskou,
Marie