• Marie Suková

Proč rozeznávat emoce?

Strach, radost, smutek, vztek... toto jsou základní emoce a když se bavíte s lidmi okolo, tak o ničem dalším většinou nemluví. "Mám strach". "Jsem smutná". "Štveš mě!" atd.


Až donedávna jsem netušila, jak důležité pro mě je moje emoce správně pojmenovat a zjistit, že strach není vždycky strach a smutek není vždycky smutek.

Pamatuji si na jednu z mých kranyo-sakrálních terapií, kdy jsem tvrdila své terapeutce, že mám neuvěřitelný strach z dalšího neúspěšného umělého oplodnění. Zarazilo mě, když se mě ihned zeptala: "Je to strach z dalšího neúspěšného pokusu nebo pocit viny z toho, že jste selhala?". Uměla se na mě napojit a rozklíčovat, co se skrývá pod pojmem strach, který jsem používala celý život pro rozmanitou paletu emocí. Jednou z těch emocí byla i "provinilost".


Pro efektivní terapii je důležité, aby se klient nezačal s terapeutem dohadovat, ale zkoumal vše, co k němu přichází. Obrátila jsem tedy svůj pohled dovnitř, k místu, které mě na hrudi bolelo a svíralo. S velkým překvapením se mi v hlavě objevila odpověď. "Ano! Je to vina!", byla jsem překvapená. Do toho okamžiku mě ani ve snu nenapadlo, že to sevření na hrudi, které tak často cítím a ta tupá bolest by mohlo být něco jiného než strach.


Někdy je to hodně náročné, protože moje programy jsou jasné. Moji rodiče mi jako malé říkali: "Neboj se, neplakej, nevztekej se, uklidni se, měla bys být ráda, nebuď smutná..." a ono to vlastně jako přes kopírák dál pokračuje celým životem od přátel a partnerů. Rodiče mi nikdy neřekli: "To si nemusíš dávat za vinu, Maruško. Není to tvoje vina." Takže projevy emoce viny jsem prostě nedokázala velice dlouho odhalit.


A protože jsem si celý život myslela, že je to strach, tak jsem s touhle bolestí na hrudi pracovala jako se strachem. Jenže ona potřebovala být objevena jako emoce viny. Jako emoce hodné holky, která něco pokazila. Emoce dcery, která není dost dobrá, aby ji maminka měla ráda takovou, jaká je. Měla mě dovézt k problému s přijetím sebe sama. Křičela na mě celé roky, bušila mě do hrudi a já protože jsem si myslela, že je to něco úplně jiného, jsem ji neslyšela.


Proto je tak důležité obracet svůj zrak dovnitř a ptát se sám sebe: "Co to je a odkud to přišlo?" Protože když to správně pojmenujeme, posvítíme na to do té černé díry baterkou a ono to najednou přestane fungovat někde na úrovni nevědomí a vyleze to ven na světlo. A tam už s tím můžeme pracovat vědomě a efektivně.


Protože vše, co děláme vědomě už dokážeme ovlivnit. Emoce viny už nás dál nebude ovládat, ale naučíme se s ní žít a když bude potřeba, tak ji prostě rozpustíme.


Na začátku je to náročné, zastavit se a zkoumat, ale věřte mi, stojí to za to :-)


Přeji krásný víkend.

Vždycky s láskou,

Marie.