• Marie Suková

Uvězněné emoce

Určitě všichni známe situaci, ve které se najednou rozčílíme nebo rozpláčeme, i když pro to není úplně relevantní důvod. Druhá strana vůbec nechápe, proč se tak chováme a pokud si o tom nepromluvíme, naše vztahy tím dlouhodobě trpí. Je z nás "hysterka". Málokdo se na nás dokáže podívat a pochopit, že se jedná o projev zaseknuté emoce.

Emoce jsou v dnešní době velkým tématem. Pozvolna se ukotvuje názor, že emoce nemáme ukrývat, ale prožívat a projevovat. Protože pokud je budeme držet v sobě a neuvolníme je, uvězníme je v nějaké části našeho těla. A tam, nikým nepozorované, mohou pěkně potrápit. Život, ve kterém emoce pravdivě projevujeme a otevřeně mluvíme s druhými o tom, jak se cítíme, je na začátku velkou výzvou a věřím, že pro někoho i nepředstavitelnou. Není to prostě žádná sranda a pokud okolo sebe nemáte lidi, kteří se nad sebou dokáží zamyslet a řešit s vámi rozporuplné situace konstruktivně, můžete začít narážet na zeď odporu.


 

Ale pokud budete tak stateční a začnete svoje pocity projevovat, přestanete ukládat další nevyjádřené emoce do svého těla. Emoce se mohou ukládat kamkoliv: do ruky, do prstu, do svalu, do kteréhokoliv orgánu nebo do energetického těla, které máme okolo sebe. A tak i dlouhodobá bolest v některé části těla, může být jen projevem uvězněné emoce. Množství emocí, které jsme si do těla uložili, je hodně důležité. Pro lepší představu si můžeme říct, že se emoce ukládají do jakési emoční nádoby, může vypadat třeba jako váza. Když se váza přeplní, voda přeteče. Plná emoční nádoba znamená největší utrpení lidského života.


Na svět se rodíme s prázdnou emoční nádobou a v dětství je nám proto lehce na duši i na těle. Křičíme a pláčeme, když to tak cítíme a žádné emoce si do emoční nádoby neukládáme. Žijeme v přítomném okamžiku a naše emoce jsou opravdovou reakcí na současnou situaci. Většinou se ale začne dít to, že místo toho, aby rodiče o těchto přirozených emočních projevech s dítětem mluvili, začnou je ihned peskovat. "Neřvi, nebo ti dám důvod!", "Nebreč, kluci nebrečí!", "Takhle se nechová hodná holčička..."


Tak to je a je to jen projevem toho, že to samé jim říkali jejich rodiče. Nic jiného nepoznali a když jejich dítě křičí, je jim to nepříjemné, protože se v nich ozve jejich zaseknutý a neuvolněný vztek a slyší program, který jim byl nahrán do hlavy.


A protože děti dělají to, co rodičům na očích vidí, křik a pláč spolknou a emoční nádoba se začíná pomalu plnit. A my jdeme dál životem a reagujeme na situace, ve kterých jsme si uložili určitou emoci do nádoby, pořád stejně. Nemohli jsme oplakat milovaného pejska, když odešel a v každé podobné situaci se naše emoční nádoba rozrezonuje a vyplaví stejné emoce, vzteku a smutku.


 

Čím je nádoba naplněnější, tím emotivněji reagujeme. Jsme citliví, lehce se rozpláčeme nebo vybuchneme a nedokážeme pochopit, proč se nám to pořád dokola děje, i když na sobě tolik pracujeme a přečetli jsme tolik knih o osobním rozvoji. Nedochází nám, že už dávno nežijeme v přítomném okamžiku. Naše emoce už ve většině případů nejsou reakcí na současnou situaci, ale ukazují na situaci, ve které jsme si v sobě tuto emoci uložili někam do těla.


Pokud v tuto chvíli začneme svoje emoce pravdivě ventilovat, plnění nádoby se zastaví a naše emoční nádoba zůstane poloplná. To je super, protože předejdeme naplnění nádoby, ale nesnížíme tím hladinu už usazených emocí! A my si můžeme začít myslet, že upřímný projev prostě nefunguje. Protože i když jsme otevřeli své srdce a projevujeme pravdivě své pocity, stejně se zase naštveme, když se dostaneme do určité situace. A to se bude dít tak dlouho, dokud budou v emoční nádobě jakékoliv neprojevené emoce.


Proto je důležité odhalit a uvolnit emoce, které už v nádobě jsou. Někdy si stačí jen začít uvědomovat, které emoce jsme si v kterých situacích zakázali projevit. Jindy je zapotřebí šikovná technika, která zaseklou emoci uvolní.


Vždycky s láskou,

Marie