Naše intuice k nám nehovoří skrze naše emoce ale skrze naše pocity.
Niterné pocity je pro nás hlavně na začátku těžké rozpoznat, protože nás to nikdo neučil, učili nás řídit se jen myšlenkami a někdy i emocemi.
Nejdůležitější je si uvědomit, jak to vůbec funguje. Nejdříve k nám přijde pocit. Lehký dotek něčeho, co nedokážeme popsat. Na ten většinou podvědomě reagujeme nějakou myšlenkou. A z myšlenek se pak zrodí nějaká ta emoce. Ta už je dost nepřehlédnutelná, protože se projevuje přímo na fyzické úrovni v našem těle.
Pokud jsou myšlenky zajedno s pocity, nic se neděje, naše intuice jedná v souladu s naší myslí a to je to, proč mysl máme. Aby nám pomohla následovat naši intuici. Zádrhel nastává, když náš pocit naše mysl rozporuje.
Uvedu nějaké příklady.
Takhle to vypadá, když mysl rozporuje:
POCIT: "Nechce se mi ven." MYŠLENKA: "Zase prokrastinuješ, měla jsi naplánováno běhání, jsi fakt chudinka, jestli se nesebereš a nepůjdeš, tak zase přibereš!" EMOCE: Smutek a strach
POCIT: "Chtěla bych víc pomáhat lidem." MYŠLENKA: "Blbost. V neziskovce se neuživíš, máš dluhy a kdo by to za tebe zaplatil?" EMOCE: Smutek a vztek
A takhle to vypadá v ideálním případě, kdy je mysl v souladu s našimi pocity:
POCIT: "Nechce se mi ven." MYŠLENKA: "Měla jsem naplánováno běhání, ale ten pocit je tak silný, že raději ven nepůjdu. Nic se neděje, můžu si místo toho zacvičit doma." EMOCE: Harmonie
POCIT: "Chtěla bych pomáhat lidem." MYŠLENKA: "Zkusme najít nějakou cestu, jak bys to mohla udělat, co třeba nějaký dobrovolnický program? Zvládneš to." EMOCE: Harmonie
Pokud bychom žili v přítomném okamžiku, poslouchali naše pocity a myšlení pak využívali jen jako nástroj, jak najít cestu, jak naše pocity následovat, bylo by to ideální.
Do té doby bychom se ale neměli zastavit jen u uvědomění si našich emocí. To je jen první krok. Pak bychom měli jít dál do hloubky a stejně jako se loupe cibule zjistit, jaká myšlenka mé emoci předcházela a jaký pocit tu myšlenku vyvolal. Např. když mě někdo ohrozí na dálnici, můžou mé rekce probíhat různě:
POCIT: "POZOR!" MYŠLENKA: "OMG, to je ale idiot! Vždyť nás mohl zabít, to je ale xxxx, takoví lidi by vůbec neměli dostat řidičák...atd. atd." EMOCE: Vztek
POCIT: "POZOR!" MYŠLENKA: "OMG, to jsem se ale lekla, díky bohu, že se nic nestalo!" EMOCE: Úlek, který rychle pomine
V prvním případě je dobré začít hloubat nad tím, proč mě v takové situaci napadne něco takového, jaký myšlenkový vzorec za tím stojí, nebo jaká moje představa o fungování světa nebyla naplněna. (na čem lpím?).
Stačí se ptát pořád dokola PROČ a k nějaké odpovědi dojdete.
A možná vás překvapí, co se o sobě dozvíte. Třeba se rozčilujete, protože si berete osobně, že vás ten druhý řidič nerespektuje, nebo extrémně lpíte na tom, aby všichni řidiči řídili bezpečně, dokonce se může stát, že se jedná jen o zajetý program od rodičů.
Super zpráva je, že jen pouhým zvědoměním si tohoto procesu, máte ten nejtěžší kus práce za sebou.