Před nějakou dobou jsem psala o tom, jak je pro náš duchovní a osobní rozvoj důležité odpuštění. A pokud dokážeme situace, které nám nevyhovují a lidi, se kterými si nerozumíme, přijímat, nebude žádného odpuštění potřeba.
Pamatuji si, že když mi to došlo, začala jsem intenzivně pracovat na tom, abych všechny a všechno dokázala přijmout.
Když na mě někdo byl nepříjemný, v duchu jsem ho obhajovala a hledala důvody, proč se tak chová, abych ho mohla přijmout. Mám v povaze na sebe být dost přísná, takže ve chvíli, kdy se mi to nedařilo, obviňovala jsem samu sebe ze selhání a trýznila jsem se pocitem viny, že nejsem dost dobrá. A selhávala jsem znovu a znovu. Po tom všem, co jsem ve svém životě dokázala změnit, jsem si stejně připadala, jako na úplném začátku. Prosila jsem vesmír, aby mi pomohl přijímat všechno a všechny a stále dokola jsem se dostávala do situací, které jsem přijmout nedokázala.
Pak se stalo něco, co mi pomohlo podívat se na snahu o přijetí z jiného úhlu pohledu. Jela jsem na Moravu za rodiči, táta byl v nemocnici, vypadalo to na mrtvici. Spěchala jsem domů, abych podpořila maminku a co nejdříve ho navštívila v nemocnici.
Po cestě jsem hodně plakala a abych se mohla lépe soustředit, pustila jsem si audioknihu Musela jsem zemřít od Anity Moorjani. Dlouho mi ji moje okolí doporučovalo, ale nikdy jsem necítila potřebu si ji přečíst. Až teď. Kromě VŠEHO, co mi tahle kniha dala, jsem si odnesla jedno důležité slovo. Když jsem ho uslyšela, s úlevou jsem se rozplakala, protože jsem pochopila, že je to přesně to, co potřebuji.
DOVOLUJI.
Doma jsem zůstala celý týden a měla jsem dost času na přemýšlení nad slovíčkem "dovoluji". Došlo mi, že můj jeden velký problém s "přijímám" byl ten, co to slovo ve mě evokuje. Slova nás chtě-nechtě ovlivňují a to, jak jednotlivá slova vnímáme, také. Já slovo "přijímám" vnímám tak, že musím něco udělat, aby byl jeho význam naplněn. Aktivně se musím snažit přijmout jiného člověka, i když mám naprosto odlišný názor. "Přijmout" pro mě znamená to, že mám potlačit svůj názor a udělat místo pro názor někoho jiného. Protože slovo "přijímám" mám spojené se známým spojením "přijímám to za své".
Oproti tomu "dovoluji" vyslovuji s naprostou lehkostí. Je to pro mě forma osvobození, protože si mohu zachovat svou identitu a prostě jen nechávám ostatní takové, jací jsou. Dovoluji jim být těmi, kterými potřebují v tuto chvíli být. Dovoluji sama sobě nebýt dokonalá. Dovoluji - nedotýká se mě to. Nemusím přemýšlet nad mravní podstatou člověka, který na mě křičel, nemusím ho přijmout do svého srdce, protože mi stačí, že mu dovoluji, aby byl tím, kým je. Není to osobní. Proplouvá to kolem mě a já to nechávám plynout.
Určitě existuje spousta lidí, kteří dokáží druhé přijímat do svého srdce, aniž by se nad tím pozastavili, aniž by jim to dělalo problém. Jejich ego s tím nemá sebemenší problém. Ale ne všichni jsme na stejné úrovni duchovního rozvoje a každý si v sobě neseme jiný potenciál. Takže pokud nejste připraveni na "přijímám", zkuste to prostě nechat být a jen tomu "dovolit" být.
A sobě to dovolujte každý den úplně stejně, i když se vám něco nepovede, i když se nebudete chovat vždy tak, jak si myslíte, že byste se chovat měli. Dovolte si nebýt vždy dokonalí, laskaví, chápající. Můžete být i naštvaní a odsuzující - je to naprosto v pořádku.
Vždycky s láskou,
Marie.