Věřím, že každá z nás touží po tom, aby nás náš partner miloval bez výhrad a každá bychom chtěla být aspoň jednou v kůži Bridgete Jones ve chvíli, kdy jí Mark Darcy říká: "Mám tě rád takovou, jaká jsi." Nevadí mu, že je alkoholička, kuřačka a má šílenou matku, prostě ji přijímá se vším všudy.
Pokud chceme, aby nás ostatní takto přijímali, dojdeme nakonec k jedné důležité otázce: "A já se přijímám taková jaká jsem?"
Když jsem před dvěma lety přečetla knížku Luis Hay - Miluj svůj život, vrhla jsem se do pozitivních afirmací a hlavně do tréningu, bez kterého podle Luis nemůžete pokračovat v pozitivním rozvoji. Každý den jsem si měla opakovat asi 1000x, že se přijímám takovou, jaká doopravdy jsem. Měla jsem tím přeprogramovat své myšlenky a dokázat své mysli, že nemusím být taková, jakou mě chce moje maminka, jakou mě chce můj nadřízený nebo moji kamarádi. Stačí být teď a tady a přijmout se, nic víc a nic míň.
Nepovedlo se mi to. Možná byla chyba v tom, že jsem afirmace neopakovala celý měsíc, možná zrovna tahle cesta nebyla ta pravá pro mě. Místo toho jsem v rámci osobního rozvoje chtěla podvádět a přeskočit nejdůležitější část - uvědomění si své vlastní hodnoty. Podvědomě jsem asi cítila, že to bude běh na dlouhou trať a nechtěla jsem se moc zdržovat, rovnou jsem chtěla být přijímající, vyrovnanou bytostí, která by mohla konečně to samé přinést i ostatním.
No, dopadlo to děsně. Přeskakovat se nemá. Řeka taky neumí přeskočit horu a musí si do ní postupně tu cestu vyhlodat. Za měsíc se nezměníte a čím víc budete chtít, tím pomaleji to půjde.
Taky nefunguje být na sebe extrémně tvrdý. Celou dobu to vím, i z pohledu čínského učení HAM YU si extrémní militantností zavíráme cestu k přijetí. I přes všechno vědění, jsem to neviděla v širších souvislostech a dala jsem se na cestu tvrdého bičování se za vše, co jsem podle sebe, "nezvládla správně", za vše, co zpomalovalo moji cestu k osvícení. Byla jsem na sebe tak tvrdá, že jsem si každý den před spaním přehrávala vše, co jsem ten den "nezvládla" a přemýšlela nad tím, jak bych to udělala v ideálním světě. Vedla jsem obrovský vnitřní boj s tím, "jak bych měla myslet a co bych měla cítit" a tím, co jsem si skutečně myslela a jak jsem se cítila.
Bylo to opravdu šílené období, které začalo minulý rok v říjnu a skončilo minulý měsíc.
Nemyslete si, že jsem byla zlá na okolí, nebo jsem páchala nějaké strašné skutky. Všechna moje "selhání" se odehrávala v mé hlavě a když jsem někomu řekla, čím si procházím a co bych chtěla zlepšit, tak se ke mě vracelo: "Maruško, ale taková už přece dávno jsi..."
Nevěřila jsem nikomu, JÁ přece nejlépe věděla, jak moc některé lidi ve své hlavě odsuzuji a jak moc bych jim chtěla narovinu říct, ať si přestanou stěžovat. Čím víc jsem se bičovala, tím větší deprese přicházely. Věděla jsem, že něco musím změnit, ale vybrala jsem si asi tu těžší cestu a na jaře jsem byla už úplně vyřízená. Trápily mě výbuchy vzteku a usedavý pláč. Vše, co jsem si na srdíčko naložila, teď odpadávalo a otevíralo se silou.
A pak jednoho dne na kranyo-sakrální terapii mi to došlo. Vše, co jsem do té doby věděla se najednou zhmotnilo a já jsem si řekla: "Už dost! Už se nechci trápit! Chci to žít a ne jen říkat, že to tak má být." Konečně jsem se naštvala na mámu a tátu, na svého bratra a řekla jsem: "Tohle nebylo v pořádku". Konečně jsem je přestala omlouvat a říkat: "Oni to jinak neuměli, vždyť si nesli svá vlastní břemena" a vypustila jsem vztek malé Marušky ven.
Dovolila jsem mu, aby byl a přestala jsem ho potlačovat touhou po přijetí a hlubokém pochopení lidí, které jsem v dětství milovala nejvíc. Je to přirozený cyklus i v HAM YU - vztek a pak přijetí, takže se konečně narovnalo to, co bylo celou dobu v nerovnováze.
Náhodou pak druhý den má kamarádka mluvila o svém dětství a o svém rozvodu a chovala se stejně jako já. Utrápeně říkala: "Já vím, že to nebyla její vina, mamka to měla těžké. Já se k němu takhle nechci chovat, ale strašně mě to bolí. Chci být silná..."
Dovolme si být slabé! Dovolme si chybovat a dovolme si přiznat: "V tuhle chvíli jsem někdo, kdo chce druhého poslat někam!" Přestaňte omlouvat své rodiče, pokud jste si neprošli přirozenou fází otevřeného hněvu, přestaňte se chovat tak, jak od vás očekává společnost a vaše rodina. Ať je vaše síla jakákoliv, ve chvíli kdy si dovolíte být samy sebou, budete v té síle přirozeně stát a začnou se dít věci.
A tak jsem byla v tu chvíli sama sebou a řekla jsem: "Máma to prostě poxxxx a už ji přestaň omlouvat. Ex tě rok podváděl? Tak mu řekni, že je xxxxx. Nejdůležitější je, aby TOBĚ bylo dobře, protože ty jsi v tvém životě ta nejdůležitější bytost. NEBUĎ NA SEBE TAK TVRDÁ! "
A od té chvíle vím, jaký je to pocit, přijmout samu sebe.
DOVOLIT si být naštvaná, frustrovaná, vzteklá, smutná i závistivá. Dovolit si dělat chyby a dovolit si říct ostatním: "Tohle jsem já a je mi jedno, co si o mě myslíte". Dovolit si říct: "Teď je to prostě na houby a necítím se dobře." A každou chvíli, kdy si tohle dovolíte, k sobě budete maximálně laskavá. Laskavost není o tom říkat si, jak jsme krásní, úžasní nebo úspěšní. Laskavost je o tom vzít svoji nejtemnější stránku a vynést ji na světlo. Ale ne proto, abych ji vyléčila, ale proto abych ji mohla pohladit a říct jí: "Jsi moje a dokud budeš chtít zůstat, budu tě milovat."
A až budeme mít zmáklou laskavost a sebepřijetí, můžeme stejně začít přistupovat i k ostatním a budovat svoji vnitřní pokoru. Ale jedno po druhém...
Tak takhle to teď vidím já :-)
Držte se.
Marie
Comments