Minule jsem se rozepsala na téma přijetí a nad tím, jak náš život bude jednodušší, když "dovolíme" ostatním, aby byli tím, kým v tuto chvíli potřebují být. Ale ne všem a vždy se to stoprocentně daří.
Lidé, kteří nejsou schopni brát ostatní takové, jací jsou, se projevují výraznými názory a touhou radit ostatním, jak mají žít svůj život. Určitě takové lidi znáte. Mohou to být příbuzní, přátelé, kolegové nebo paní ve frontě na kasu v Albertu.
Jakoby všichni tito lidé věděli mnohem lépe, co je pro vás to pravé a ořechové. Kamarád ví, že když vás podvedl partner, určitě mu NESMÍTE odpustit! Jinak budete slaboch a blázen. Kolegyně z práce přesně ví, co máte jíst a co ne, protože stravovací návyky, které vyhovují vám, NEJSOU ty správné! A hlavně byste o nich neměla mluvit s nikým dalším, aby je náhodou nepřebral nějaký další chudák, který si bude huntovat zdraví, jako vy. Maminka VÍ, že nastal ten správný čas na miminko a nedá pokoj, dokud se kvůli tomu psychicky nezhroutíte. Vždyť ona ve vašem věku už měla děti dvě!
"Chci přespat pod širákem..." "To je nápad, ještě se ti tam něco stane!"
"Chci dát výpověď v práci..." "Vždyť se nikde jinde neuchytíš!"
"Teď se mi nechce cvičit..." "No, ale to bys měla, hned začni makat!"
"Už nemůžu, ten řízek nedojím..." "Jsi fakt rozmazlená, to nemáš úctu k jídlu?!"
"Dnes je mi smutno..." "Měla by ses přestat pořád litovat!"
"Tak moc si přeju miminko..." "Prostě na to nesmíš tak myslet!"
"Nevím, co mám dělat..." "Tak to ti řeknu naprosto přesně: Za prvé...."
Došli jsme tak daleko, že neumíme pochopit fakt, že druhý člověk má právo na to být tím, kým chce, dělat co chce, jíst co chce atd. Pokud druhého pořád komentujeme, jak dělá to a tamto špatně a jak bychom to udělali jinak, pasujeme ho do pozice naprostého chudáka, který nemá vlastní názor, páteř a který se díky nám stane jedincem bez valného sebevědomí.
Bohužel už naši rodiče (většinou) zaseli první semínka pocitu naší neschopnosti. A i ve 40-ti letech nám říkají, co děláme špatně, co by udělali na našem místě oni a neuvědomují si, že s tím už měli přestat před třiceti lety. Jak se má malé dítě naučit samostatnosti, jak má posílit vlastní sebe hodnotu, když mu pořád někdo "stojí za zadkem" a říká mu, co má dělat? No těžko. A z dětí pak vyrůstají jedinci, kteří se bojí dělat vlastní rozhodnutí, bojí se dělat chyby a učit se z nich a poslouchají názory ostatních, místo aby se řídili svým vlastním rozumem.
A protože jsme takto vychovaní všichni, nepřijde nám nic divného na tom, když to děláme dál svým kamarádům, kolegům a následně i dětem. Protože si to neuvědomujeme. A ještě si naivně myslíme, že musíme druhému pomoct a že motivace našeho jednání je láska. Protože rodiče nás taky milovali, když dělali to samé nám. Potřeba radit a míchat se druhému do života se stala měřítkem lásky k němu. Ale není to tak pokud si druhý o radu neřekne. Pak je to jen projev našeho ega a akt manipulace.
Ale když si to uvědomíme, můžeme se na to zaměřit a projevit ostatním respekt tím, že nebudeme posuzovat jejich život podle své optiky.
Řekneme tím: "Věřím, že jsi dostatečně silný na to, abys to zvládl sám, respektuji tě."
Tak tohle mi dnes přišlo na mysl :-)
Krásný víkend,
Marie